Kulturní arogance v Prostějově
Je naprosto nepřijatelné, aby dočasně zvolení zástupci města Prostějov rozprodávali kulturní hodnoty, které byly v minulosti vytvořeny se záměrem zkulturnit a oživit městskou zónu, která je vizitkou města nejen pro obyvatele Prostějova, ale i směrem ven. Městský park osázený sochami vzniklých v rámci ročníků Mezinárodního sochařského sympozia Hany Wichterlové byl oživením města a je smutné, že namísto toho, aby radnice věnovala energii a finance na pokračování sympozií, do údržby soch a tak se i nadále zviditelňovala ve světě, radikálně sympozia ukončila a chce tuto část své historie vymazat z paměti. Řadí se tak k typickým projevům oné typické české lokální malosti, která už v minulosti vedla k mnoha tragédiím, kde největší roli hrála lidská lhostejnost.
Argumenty o nedostatečné trvanlivosti materiálů a jejich špatném stavu neobstojí, nelze je rozhodně paušálně vztáhnout na všechna díla, týká se jen některých děl, a u těch případů mělo město zasáhnout už v minulosti, kontaktovat autora a situaci řešit.
Vytvořil jsem v Prostějově dvě díla během dvou ročníků sympozia. Socha Marný boj (2004) byla určená do Smetanových sadů, po té byla přesunuta na zahradu Národního domu a počítalo se s tím, že se socha po rekonstrukci parku přesune zpět do Smetanových sadů, stejně jako ostatní sochy, co zde byly. Bohužel se tak nestalo a nevím, kde se socha v současnosti nachází. Sochu dostalo město darem a podmínkou bylo, že zůstane v majetku města a město se o ni bude starat.
Druhá socha s názvem Zazářit a odejít (2009) vznikla během 8. ročníku sympozia, které bylo poctou prof. Vladimíru Preclíkovi a který byl jedním ze zakladatelů sympozia. Účastníky byli jeho žáci, absolventi Fakulty výtvarných umění v Brně. Šest soch, vzniklých z tohoto sympozia, bylo s velkou péčí velice kvalitně osazeno do základových konstrukcí, zajištěno proti vzlínání vlhkosti a např. moje socha byla předem tlakově impregnována ve vakuové komoře, což jsem speciálně pro tuto akci tehdy zajistil, s cílem zaručit maximální trvanlivost.
Způsob prodeje obálkovou metodou, kdy se počítá, s nabídkami v rozmezí 2.000-30.000,-korun je výsměchem autorům, socha Zazářit a odejít měla v době vzniku hodnotu 240.000,- korun a město ji od autora dostalo darem. Účastníci sympozia tehdy dostali stipendijní odměnu za účast na sympoziu 10.000,- korun. Město tak dostalo sochy za mizivou částku a rozumný člověk si řekne, že když někdo dostane darem takovou hodnotu, bude se o ni náležitě starat a vážit si jí.
Sochy byly vytvořené na konkrétní místo, zahrnuty do připraveného projektu a i v případě prodeje sochy je nemůže město bez svolení autorů odstranit, stále zde platí autorský zákon.
Je vždy na správě města, jestli se stará o okolí soch, o pravidelnou údržbu - očištění a konsolidaci povrchů soch. Je evidentní, že se posledních několik let tak nedělo.
Město tímto činem vysílá zprávu do celého světa o své nekulturnosti a může očekávat, že reakce ze zahraničí od zahraničních autorů se brzy dostaví. Zároveň pošlapává památku významných jmen rodiny Wichterlových, zvláště pak významné české sochařky Hany Wichterlové, jejíž jméno bylo symbolem sympózia.
Během slavnostních ceremoniálů při zahajování a ukončování sympozií nám město jasně dávalo najevo, že si nás a naší práce váží. Předávali nám pamětní medaile, certifikáty, psali jsme nadšené zápisy do prostějovské kroniky plné chvály, protože jsme byli opravdu spokojeni a servis byl vynikající. Vše fungovalo na mezinárodní úrovni a nechce se mi věřit, že toto krátké období malé prostějovské renesance bude ukončeno touto „kulturní revolucí“.
MgA. Václav Kyselka 13.6.2015